Časté otázky
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument připravily útvary Evropské komise, ale Komisi k ničemu nezavazuje. Závazný výklad práva Unie přísluší pouze Soudnímu dvoru Evropské unie.
Ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055
Platné předpisy: „Aby podnik splnil požadavek [pravomocného a trvalého usazení v členském státě] podle čl. 3 odst. 1 písm. a), musí v členském státě usazení (...) organizovat činnosti svého vozového parku způsobem, který zajistí, aby se vozidla, jež tento podnik má k dispozici a jež jsou používána v mezinárodní přepravě, vrátila do některé z provozoven v daném členském státě nejpozději osm týdnů poté, co jej opustila“ (čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 1071/2009)
Tento předpis se vztahuje na:
- motorová vozidla nebo soupravy vozidel používané pro mezinárodní přepravu zboží pro cizí potřebu, které opouštějí členský stát usazení a které jsou podnikatelům v silniční nákladní dopravě k dispozici ve smyslu článku 5 nařízení (ES) č. 1071/2009 a jako takové jsou registrovány nebo uvedeny do provozu a mají povolení být používány v souladu s právními předpisy členského státu, v němž je podnik usazen
- motorová vozidla konstruovaná a vybavená tak, aby se dala použít k přepravě více než devíti osob, včetně řidiče, a určená k tomuto účelu, jsou-li používána pro mezinárodní přepravu cestujících za úplatu
Avšak podle čl. 1 odst. 4 nařízení (ES) č. 1071/2009, nestanoví-li vnitrostátní právní předpisy jinak, se tento předpis nevztahuje na:
- podniky, které působí jako podnikatelé v silniční nákladní dopravě výhradně motorovými vozidly nebo jízdními soupravami, jejichž přípustná hmotnost naloženého vozidla nebo soupravy nepřevyšuje 2,5 tuny
- podniky, které vykonávají výhradně silniční přepravu cestujících pro neobchodní účely, nebo které mají jiný hlavní předmět činnosti než povolání podnikatele v silniční osobní dopravě(1)
- motorová vozidla s nejvyšší povolenou rychlostí nepřevyšující 40 km/h
(1) Podle tohoto nařízení se za přepravu výhradně pro neobchodní účely považuje silniční doprava jiná než doprava uskutečňovaná na cizí účet a za úplatu nebo na vlastní účet, za kterou dopravce neobdrží žádnou přímou ani nepřímou odměnu, ze které přímo ani nepřímo neplyne žádný příjem pro řidiče vozidla ani jiné osoby a která nesouvisí s profesní ani obchodní činností.
Vozidlo by se mělo vrátit do některé z provozoven v členském státě, v němž je usazen podnik, který má vozidlo k dispozici.
Členským státem usazení se rozumí členský stát, v němž je podnik usazen, bez ohledu na to, zda jeho odpovědný zástupce pro dopravu pochází z jiné země (viz čl. 2 bod 8 nařízení (ES) č. 1071/2009). Článek 5 tohoto nařízení stanoví kritéria, podle nichž musí být podnikatelé v silniční dopravě řádně a trvale usazeni v některém členském státě. Je to rovněž členský stát, který udělil podniku povolení k podnikání v silniční dopravě podle čl. 11 odst. 1 nařízení (ES) č. 1071/2009.
Tento požadavek není splněn, pokud se vozidlo vrátí do jakékoli pobočky nebo dceřiné společnosti v jiném členském státě, než je členský stát usazení.
Vozidlo se může pokaždé vrátit do stejné nebo jiné provozovny v členském státě, v němž je podnik usazen.
Nařízení délku této dobu nespecifikuje. Může se tedy jednat jen o krátkou dobu za předpokladu, že jsou dodržena pravidla týkající se doby řízení, jež jsou stanovená v nařízení (ES) č. 561/2006.
Jak je vysvětleno v 8. bodě odůvodnění nařízení (EU) 2020/1055, provozovatelé se mohou při plánování návratu pokusit jej kvůli optimalizaci zkombinovat s takovými činnostmi, jako je údržba vozidla, technická kontrola nebo přepravní operace končící v členském státě usazení.
Požadavkem na návrat do členského státu usazení by však nemělo být uloženo, aby se určitý počet přeprav uskutečňoval v členském státě usazení, ani by jím neměly být jinak omezovány možnosti dopravců poskytovat služby na celém vnitřním trhu. Cyklus těchto návratů by měl být pokud možno synchronizován s povinností dopravce podle nařízení (ES) č. 561/2006 organizovat svou činnost způsobem, který řidiči umožňuje vracet se domů alespoň jednou za čtyři týdny, tak aby mohly být obě povinnosti splněny prostřednictvím návratu řidiče spolu s vozidlem alespoň každý druhý čtyřtýdenní cyklus.
Nařízení neupřesňuje, jakým způsobem by se mělo vozidlo vracet. Může se tedy vrátit jakýmkoli jiným dopravním prostředkem, jako je vlak, trajekt nebo autodopravce, a to i jen na část cesty.
Vozidlo by se mělo vrátit do některé z provozoven podniku v členském státě, v němž je usazen, a to nejpozději do osmi týdnů po opuštění daného státu.
Podle pravidel EU pro výpočet lhůt, dat a termínů začíná celková doba osmi týdnů běžet od 0:00 hod. dne následujícího po výjezdu vozidla z členského státu usazení a končí na konci téhož dne následného osmého týdne(1). Vozidlo by se proto mělo do stejné nebo do jakéhokoli jiné provozovny podniku v členském státě, v němž je usazen, vrátit nejpozději do 23:59 hodin téhož dne v týdnu o osm týdnů později.
Pokud například vozidlo opustí členský stát usazení kdykoli v úterý 29. března 2022, mělo by se do kterékoli provozovny podniku v členském státě, v němž je usazen, vrátit nejpozději do konce středy 25. května 2022 (tzn. do 23:59 hod.).
(1)Nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71 ze dne 3. června 1971, kterým se určují pravidla pro lhůty, data a termíny.
Podle pravidel EU pro výpočet lhůt, dat a termínů(1) je-li posledním dnem lhůty vyjádřené v týdnech státní svátek, neděle nebo sobota, končí lhůta uplynutím poslední hodiny následujícího pracovního dne. Vzhledem k tomu, že se tato povinnost týká návratu vozidla do členského státu usazení, jsou relevantní pouze státní svátky v tomto členském státě.
V důsledku toho, pokud vozidlo opustí provozovnu kdykoli v pátek 25. března 2022, skončí lhůta osmi týdnů v sobotu 21. května 2022. Avšak vzhledem k tomu, že posledním dnem této lhůty je sobota, má se za to, že lhůta končí ve 23:59 hod. následujícího pracovního dne, tedy v pondělí 23. května 2022.
(1)Nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71 ze dne 3. června 1971, kterým se určují pravidla pro lhůty, data a termíny.
Nezbytné kontroly za účelem ověření a monitoringu dodržování požadavku stanoveného v čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 1071/2009 jsou povinny provádět příslušné orgány členských států, v nichž je dopravce usazen. Dodržování tohoto požadavku by měly rovněž kontrolovat příslušné orgány ostatních členských států, kam daná vozidla jezdí. Za tímto účelem mohou ke kontrole dodržování této povinnosti využít všech přiměřených a účinných prostředků. Dopravní podniky jsou povinny předložit jasné důkazy o tom, že se vozidla, která mají k dispozici, vrátí do jedné z provozoven v členském státě, v němž jsou usazeni, a to nejpozději do osmi týdnů po opuštění tohoto státu. K prokázání toho, že tento požadavek splní, by měly mít možnost použít jakékoli důkazy. V případě silniční kontroly by měl mít podnik vždy možnost prokázat splnění této povinnosti později formou dokumentů a důkazů, které jsou k dispozici v provozovnách podniku. Příslušné orgány členského státu, v němž je dopravce usazen, musí spolupracovat s jakýmkoli jiným orgánem prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu (systém IMI), jak je uvedeno v odpovědi na otázku č. 9. Úplné posouzení těchto důkazů provádějí kontrolní orgány členského státu, v němž je podnik usazen, pod kontrolou příslušných soudních orgánů.
V praxi mohou podniky na žádost orgánů předložit jakýkoli doklad, který prokazuje přítomnost vozidla v místě usazení během posledních 8 týdnů nebo v průběhu každých 8 týdnů. Těmito dokumenty mohou být například záznamy tachografu, seznamy služeb řidičů nebo nákladní listy.
Údaje z tachografu lze použít k prokázání toho, že se dané vozidlo během předchozích osmi týdnů vrátilo do členského státu, v němž je jeho dopravce usazen. U vozidel vybavených inteligentním tachografem v souladu s nařízením (EU) č. 165/2014 mohou být údaje z tachografu dále použity k prokázání toho, že se vozidlo vrátilo do jedné z provozoven dopravce v daném členském státě. Kontrola tachografu se může odehrát během silniční kontroly nebo kontroly v provozovně a je spolehlivým a účinným způsobem, jak prokázat soulad s pravidlem o návratu vozidla.
V případě silniční kontroly by měl mít podnik vždy možnost prokázat splnění této povinnosti později formou dokumentů a důkazů, které jsou k dispozici v provozovnách podniku.
Pokud údaje dostupné ve vozidle nebo u řidiče nepostačují k tomu, aby dokázaly soulad či nesoulad s ustanoveními předpisu o návratu vozidla, měla by se kontrola dodržování této povinnosti odehrát formou spolupráce mezi kontrolním orgánem členského státu, v němž podnik působí, a příslušnými orgány členského státu, v němž je podnik usazen.
Příslušné orgány členských států mají podle článku 18 nařízení (ES) č. 1071/2009 povinnost úzce spolupracovat a urychleně si poskytnout vzájemnou pomoc a jakékoli další relevantní informace s cílem usnadnit provádění a prosazování uvedeného nařízení. Příslušné orgány kteréhokoli členského státu musí zejména reagovat na žádosti o informace od všech příslušných orgánů ostatních členských států a provádět kontroly a šetření týkající se toho, zda podnikatelé v silniční dopravě usazení na jejich území dodržují požadavek řádného a trvalého usazení v členském státě, včetně při návratu vozidla.
Tato správní spolupráce a vzájemná pomoc mezi příslušnými orgány členských států se provádí prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu (sytém IMI) zřízeného nařízením (EU) č. 1024/2012.